Tak jak je to s tím časem?

Jak to s tím časem vlastně máme? – Nebo jak to má on s námi?.. – Tučně jsou zvýrazněna slova, vážící se k našemu vztahování se k času:

Tak mě to dohonilo.. Nedá se nic dělat, už je to tak.. O čem je řeč? Pochopení.. Omluvy neobstojí, stejně jako argumenty v intencích záslužnosti, potřebnosti či naléhavosti..

Během několika minulých dnů jsem zažil a slyšel několik zpráv, které se nedají ignorovat. Nějak podivně se nacházím v tom, co nazýváme časem.. Bude potřeba si časové záležitosti jak se patří uspořádat.. Ale abych to vysvětlil blíže:

Pracuji jeden den v týdnu jako konzultant pro firmu a ve zbytku času dělám to, co mě baví, naplňuje a zároveň živí (workshopy hraní na bubny, trochu koncertujeme, prodávám šamanské bubny a píšťaly koncovky, masíruji, poskytuji osobní konzultace).. Zkrátka toho dělám požehnaně.. A poslední dobou pozoruji ve svém životě ohledně času takové docela povedené věci.. Tady je pár postřehů:

1) Není vyjímkou situace, kdy strávím denně 6-8 hodin na skypu, Facebooku  nebo telefonu, kde vedu paralelně chat či videohovor se třemi až čtyřmi lidmi, kdy jednoho „přemlouvám“, že sebevražda není dobrý nápad, dalšímu člověku „sháním práci“, třetímu vysvětluji, jak má postavit webové stránky, aby ho našli vyhledávače.. A čtvrtý by rád něco odvezl autem.. Jinde mi hoří termín.. Nějak vím, že se to stihne a když se nakupí tyhle „potřebné hovory“ termín je vždy nějakým zázračným způsobem odložen.. 🙂

2) Nejčatější otázku, kterou poslední dobou slýchám, je: „Kdy bys na mě měl čas?“

3) Spím poslední dobou (asi půl roku) průměrně 5 hodin denně, poslední měsíc asi 4 hodiny – bez čajů a kafe (jen zcela vyjímečně, abych neusnul v autě) a nějak mi to prostě stačí.. Byly doby kdy bylo 9 hodin málo..

4) Ale všiml jsem si, že mě  to svádí k pocitu, že za 20 hodin denně mám čas „na všechno“ – a to je samozřejmě (nebezpečná) iluze.

5) Před týdnem jsem totiž usnul na dálnici za volantem. Sorry, netěší mě to, ale to je prostě realita.. Ve chvíli před strhnutím volantu zpět do jízdního pruhu se čas zastavuje – najednou toho člověk „stihne“ mnoho – např. popřemýšlet o celém svém životě, ještě při tom vyhodnotit, kdy dělal pěkný kraviny a dokonce si dát i předsevzetí, co změní, když se za setinu sekundy nerozfláká na sračky o ty svodidla.. Když to vyjde, čas vedoucí k nevyhnutelné kolizi jakoby „shoří“ a narodí se nový – a ten vás na křídlech vynese z oné situace nedotčeného..

6) Auta ještě jednou: Jezdím hodně, přes 42 000 km za rok. Na silnicích už jsem zažil leccos, takže se dívám 2x i 3x, než někam vjedu.. Dnes jsem ale zažil něco mimořádného.. Vyjížděl jsem od domu z polňačky na silnici třetí třídy. Denně tu projede tak 5 aut, výhled je dobrý na obě strany. Není proto třeba se nějak zvlášť rozhlížet.. Přesto to dělám jako všude jinde. Dnes kouknu nalevo – nic, napravo – volno, znova nalevo – dobrý, znova napravo – nic nejede.. Už už chci vyjet, ale vnitřní pocit hlásí stopku.. Plyn tedy nesešlápnu.. Zprava se vynoří (odkud, to bych tedy fakt rád věděl) bílá fabia a proletí kolem.. Nebyla tam – v pořádku (i když mám výhled na desítky metrů doprava), nebyla ale ani SLYŠET.. – neviditelná, neslyšitelná.. Zjevila se v nanosekundě, jak kdyby projela oponou světa.. Rozhodla nanosekunda a pocit, že tam auto je, i když tam nebylo ani vidět ani slyšet..

7) Dnes dopoledne jsem v telefonu uslyšel překrásnou a pravdivou větu: „Ale já za tebe nemůžu hlídat, co jsi slíbil 3000 lidem..“ – Lucko, děkuji.. Máš pravdu, nesmírnou pravdu.. Dělám toho pro lidi kolem sebe tolik, že moje vlastní záležitosti jsou o „čas“ ošizeny.. Pak dělám chyby, nedomýšlím, chvátám.. Což má za následek to, že občas neuhlídám ke spokojenosti všech zůčastněných (i mě samotného).. – tohle byla druhá ťafka za tento měsíc.. Takže se okamžitě „polepšuji“.. – Hraji na sitar a s díky nepřijímám nabídku, že bych někomu něco někam mohl odvézt..

8) „Nikdy jsem s tím nezačal..“, slýchám poslední dobou často (rozuměj s něčím, co daný člověk miluje, ale prostě si na to „neudělal čas“). Nezoufejte, nikdy není pozdě začít.. Určité zkušenosti zkrátka přichází až časem. Já se například celý život houpal na houpačkách a nikdy jsem z žádné nespadl.. Až včera o půlnoci(!!!) – a rovnou na hubu..  Holt jsem si na to musel nějaký čas počkat.. 🙂 – Nemůžete mít všechno hned.. 🙂 Zranil jsem si při tom malíčky na obou rukou.. Celou noc jsem o nich dost bolestně věděl a ráno jsem s nimi nepohnul.. Fialová barva, krev a brutální bolest jen při doteku naznačovala, že 2 týdny od nich mic moc chtít nebudu moci.. – Takové jsem dostal dva neocenitelné dary..

9) Ten první dar: Až ve chvíli, kdy jsem měl značně omezenou možnost používat všechny prsty (což při všech svých aktivitách esenciálně potřebuji), jsem si uvědomil, že nakládám s časem nějak blbě a že to OKAMŽITĚ měním..

10) Ten druhý následuje: Přátelé, během pár minut, během pouhých pár minut, kdy jsem si tohle uvědomil, se ty prsty uzdravily. Fialová barva ustoupila, začal jsem s nimi hýbat a zcela zmizela i bolest.. Stalo se to během chvíle, kdy jsem přijal, že spousta věcí se v následujících dvou týdnech nestane, protože to ty prsty nedají.. Až poté, co jsem odevzdaně šel zalít rajčata, na která jsem si poslední 2 dny „neudělal čas“. Ráno jsem se malíčků nemohl ani dotknout, teď s nimi píšu tento text..

11) A tedy co se tváří, že bude trvat 2 týdny, může být změněno ve 2 minutách..

A závěrem? Žádný není.. Začátek, konec, čas? – co to vlastně je??..

Snad jen jediné – děkuji, Čase..
 
Chceš-li články či videa ode mne vídat pravidelně, zadej svůj email do žlutého formuláře v horním pravém rohu. Dostaneš emailem eBook o tom, jak se nechá žít zcela jinak a já Tě emailem upozorním, až vložím další video.. 😉

Za případné sdílení, šíření, komentář či názor moc děkuji..

 

 


Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *